Quod non dedit fortuna, non eripit

Kapitola 4

17. června 2008 v 18:10 | norbert |  HP a ztracená naděje
Takže tady máte další kapitolku. Vzhledem k tomu že se tu několikrát objevili dodatky na jednolitej text snažil jsem se to tentokrát řadit trochu do odstavců. Zkuste mi prosím zanechat komentář abych věděl jak to kdyžtak ještě vylepšit. Všem předem moc děkuji. Norbert
O dva měsíce později.
"Brumbále to už není možné." Vykřikl ministr. "Vy tu budete pořád bláznit s Vy-víte-kým. Říkám vám pořád že mozkomorové poslouchají pouze ministerstvo, Vy-víte-kdo se nevrátil a Potter se k němu nepřidal. To je mé poslední slovo. Jestli s tím ještě jednou začnete, tak vás dám k Mungovi pro psychicky narušené jedince. Domluvil jsem." Vykřikl Popletal a práskl za sebou dveřmi.
Brumbál si znaveně složil hlavu do dlaní.
"Říkal jsem vám, že to neuzná." Řekl tiše Snape.
"Já vím, ale zkusit jsme to museli. Máš nějaké nové zprávy o Harrym?"
"Ne nemám. Každý den se s Temným pánem zavírají do jeho soukromých komnat a jediný kdo se s ním vídá je Belatrix."
"A ty se k němu nedostaneš?"
"Ne a vám bych radil, abyste se mu vyhýbal."
Brumbál překvapeně zvedl hlavu. "Proč?"
"Nenávidí vás víc než kohokoliv jiného. Temný pán mu řekl pravdu."
"O čem přesně?"
"O všem. Proč měl zůstávat u příbuzných o věštbě o jejich spojení. Prostě o všem."
Brumbál hlavu opět složil hlavu do dlaní. "Je nějaká možnost že se k nám vrátí?"
"Pochybuju, ale pokud vím tak by měl zítra znovu nastoupit do Bradavic."
"Toho by se dalo využít." Zašeptal potichu Brumbál.
"Když myslíte." Řekl stejně tiše Snape a odešel.
"Ach Harry, co mi to děláš?" zašeptal potichu do prázdné místnosti.
V tu samou dobu v Temném sídle.
"Crucio." Ozval se ženský hlas.
"Periskuly." Vykřikl tentokrát hlas klučičí.
Ženský hlas vykřikl a kletba byla zrušena. Co to bylo? Hádka? Trest? Ne jen trénování soubojů.
"Jsi v pořádku Belo?" Otázal se Anubis.
"Jo, lepšíš se."
"Taky mám tu nejlepší učitelku na světě." Řekl Anubis.
Bela se začervenala a sklopila hlavu. "Ach proč mi ho musí tolik připomínat?" ptala se sebe sama v duchu.
Z přemýšlení ji vyrušil jeho hlas: "Děje se něco Belo?" zeptal se tiše.
"Ne to nic. Jen jsem se zamyslela." Řekla, zvedla hlavu a usmála se do jeho smaragdových očí, které ji starostlivě pozorovali.
"Dobře." Řekl a taky se usmál. Natáhl ruku a pomohl jí vstát, přičemž její ruku podržel o něco déle, než bylo nezbytně nutné.
"Zítra odjíždíš že?"
"Jo docela rád uvidím ksicht toho dědka, jak bude překvapený, až mě uvidí."
"Nebude. Severus mu to přece řekl."
"Aha to je fakt ale i tak to bude zajímavý. To že se nechám přeřadit do Zmijozelu už neví."
Bela se smutně usmála.
Anubis se přes prázdniny hodně vytáhl a zesílil. Na většinu kouzel z černé magie je potřeba taky fyzická zdatnost. Byl teď skoro stejně vysoký jako Bela. Všimnul si jejího smutku.
"Co tě trápí?" zeptal se.
"Nic." řekla a uhnula pohledem.
Anubis ji chytl za bradu a donutil ji, aby se mu podívala do očí. Díky svému otci uměl nitrozpyt přímo výborně, stejně jako nitroobranu, a teď toho hodlal využít. Zadíval se jí hluboko do očí a začal tlačit na její obranu.
Bela se snažila bránit, ale nakonec podlehla.
Anubis vklouzl do její mysli a objevil něco, co nečekal. Lásku, strach, nervozitu, ale nejvíc jej překvapily dvě, věci první byla to že se všechny tyto pocity týkali jeho, a ta druhá byla jedna vzpomínka.
Za skleníky v Bradavicích stáli dva lidé, v jedné osobě poznal Belu. A ta druhá vypadala jako on v starším vydání. Až když se podíval na oči, zjistil, že to nejsou jeho smaragdy, ale oříškově hnědé kukadla (aspoň doufám). Byl to jeho otec. "Co jsi to po mě chtěla Blacková?" ptal se zrovna James. "Chci ti něco říct." Začala Bela nervózně. "No tak už to vyklop. Nemám na tebe celý den." Řekl netrpělivě James. "No… víš…já miluju tě." Řekla a políbila jej na ústa. James byl tak překvapený, že polibek chvíli opětoval. Pak se ale vzpamatoval a odtrhl se od ní. "To nejde, Belo. Jsi krásná, to nepopírám, ale já miluju Lily. Promiň ale ne." Řekl James a odešel pryč. "Né!" vykřikla Bela a zhroutila se na zem, kde začala tiše brečet. Najednou si k ní někdo přisedl a objal ji kolem ramen. Ani nevěděla kdo to je, ale vděčně se k němu přitiskla a začala dotyčnému brečet na rameni. Po chvíli ji to přešlo a ona se podívala, kdo ji to vlastně drží. "Siriusi?" vydechla překvapeně. "Klid sestřenko už je dobře. Jsi v bezpečí." Řekl a znovu ji objal. Bela se znovu rozeštkala. "Co se stalo?" zeptal se, když se trochu uklidnila. "Řekla jsem Jamesovi pravdu." zašeptala tiše. "Jakou?" "Řekla jsem mu, že ho miluju." "Cože?" vykřikl Sirius. Nedokázal se ovládnout. Jeho sestřenka, která opovrhovala Nebelvírem a vším co bylo s ním spojené, se zamilovala do jednoho z nejžádanějších kluků z Nebelvíru. "To je na hlavu." Zašeptal tiše. "Já vím a sama se divím, že jsem mu to řekla." Odpověděla stejně tiše Bel. "Co na to řekl on?" zeptal se Sirius. "Řekl, že miluje Evanesovou a odešel." Řekla a znovu se dala do breku. Sirius si ji znovu přitáhl do náruče a nechal ji, ať se vybrečí. Po chvíli zjistil, že usnula. "Sakra, co s ní?" zaklel tiše. Vzal ji do náruče a nesl ji k hradu. Měl štěstí. "Ciso." Zavolal, když uviděl svou druhou sestřenici. Ta se otočila a lehce se na něj usmála, ale zamračila se hned, jak uviděla, koho nese. "Co s ní děláš?" zeptala se překvapeně. Vycházeli spolu celkem dobře. "Ona ti pak když tak sama vysvětlí, co se stalo, ale můžeš ji prosím vzít k vám do ložnice? Je vyčerpaná a potřebuje si odpočinout." Cisa překvapeně zamrkala. "Jo klidně, ale nechceš mi vysvětlit, co se stalo?" "Promiň ale ne. Je to její soukromá věc, a pokud bude chtít tak ti to řekne sama." "Dobře." Řekla a převzala ji ona. Když vešla Cisa se svojí sestrou v náruči do hradu, Bela se probudila. "Postav mě můžu jít sama." Řekla tiše. Cisa ji pomalu postavila a ona razným krokem vyrazila do společenky. Sotva vešla dovnitř, vyhledala pohledem jednoho mladého muže a přešla k němu. "Luciusi přijímám tvou nabídku, Přidám se k pánovi zla." Řekla a pak už to Anubise vyhodilo zpět do svého těla.
Podíval se na Belu a zjistil, že už není na koho se podívat. Udiveně se rozhlédl a všiml si otevřených dveří na chodbu. Vyrazil směrem k jejímu pokoji, když ho něco přinutilo zastavit se. Začal se smát na celé kolo a div nespadl na zem. Uprostřed chodby seděl na zemi Voldemort a vyjeveně koukal směrem, kterým nejspíš běžela Belatrix.
"Je tu něco k smíchu?" zeptal se Voldemort, kterého probral Anubisův smích.
"Co…Co tam…hahaha…děláš?" zeptal se mezi smíchem Anubis.
"Prohnalo se kolem mě, nějaký tornádo v plášti a srazilo mě k zemi." Řekl Voldemort a začal se zvedat ze země. "Co se stalo, že se tudy prohnala jak se stádem bystrozory v patách?"
To mělo okamžitý účinek. Anubis se přestal smát a vážně se na něj zadíval.
"Ty víš, za jakých podmínek se k tobě přidala?" zeptal se tiše.
"Myslíš to, že ji tvůj otec odmítl? Ano o tom vím." Řekl Voldemort.
"Dneska jsem se na tu vzpomínku podíval a přišel jsem na jednu věc." Řekl tiše.
"Na jakou?"zeptal se Voldemort zaujatě.
"Zdá se, že ho stále miluje a jak sám víš, hodně jej připomínám. Myslím…myslím, že se zamilovala do mě." Řekl tiše a sklopil hlavu.
"Myslíš? Nebo doufáš?" zeptal se Voldemort a mrkl na něj.
Anubis zrudl jak rajče a neodpověděl.
Voldemort se sám pro sebe usmál a pak se zadíval na dveře jejího pokoje. Byl odtamtud slyšet tichý pláč. Otočil se zpět na Anubise a uviděl jej, jak se nerozhodně dívá na její dveře. "Co tu ještě stojíš? Běž za ní a utěš ji." Řekl Voldemort a popostrčil jej ke dveřím.
Anubis se k nim vypravil a potichu zaklepal. Ze vnitř nikdo neotvíral. Pokusil se otevřít, ale dveře byli zamčené. "Alahomora." Řekl a zamířil hůlkou na zámek. Nic se ovšem nestalo.
"Aromohala" ozvalo se za ním a když se otočil, uviděl Voldemorta jak míří svou hůlkou na dveře. Zámek cvakl a dveře se otevřely. Anubis po něm vrhnul ještě vděčný pohled a vešel dovnitř.
Tiše za sebou zavřel a rozhlédl se po pokoji. Vypadalo to v něm skoro stejně jako v jeho. Nejvíc místa zabíral velká manželská postel. Právě na ní ležela Belatrix a plakala do polštáře. Zatím o něm nevěděla. Pomalu k ní přešel a dotkl se jejího ramene.
Ta sebou cukla, jakoby dostala ránu a zvedla oči. Když jej uviděla, lekla se a odsunula se co nejdál od něj.
"Klid Belo." Řekl a pokusil se ji přitáhnout si ji k sobě.
Ta ale ucukla a ještě víc se snažila zavrtat do rohu.
"Nemusíš se mě bát." Řekl konejšivě a dál natahoval ruku směrem k ní.
Ta jen zavrtěla hlavou a přitáhla si nohy k tělu.
Anubis s povzdechem stáhl svou ruku zpět a usadil se naproti ní. "Chci si promluvit." Řekl stále tiše.
"Není o čem." Řekla Bela a už znovu začínala brečet.
"Ale je. Třeba o tom co jsem viděl. Nebo o těch pocitech co s tebe vyzařují." Řekl Anubis.
"Není co. Viděl jste, co jste viděl a cítil jste to co já. Myslím ž…"
"Připomínám ti hodně svého otce že?" zeptal se tiše. Bela vykulila oči. Tuhle otázku nečekala. Překvapeně zamrkala a pak teprve plačtivě odpověděla: "Jo připomínáte. Hodně. Ani po tom odmítnutí jsem jej nepřestala milovat, a když jsem slyšela, že zemřel tak jsem se zhroutila. Trvalo mi několik let, než jsem se z toho v Azkabanu dostala. Připomínáte ho víc, než si myslíte a já teď místo jeho miluju vás. Což je pěkně nahlas vzhledem k tomu, že je vám 12 let. Ještě ani nevíte co je to láska natož abyste mohl milovat takovou starou bábu, jakou jsem oproti vám." Řekla a znovu začala vzlykat.
Anubis natáhl ruce a přitáhl si ji k sobě.
Tentokrát už se nebránila a on ji objal, aby se mu mohla vybrečet na rameni.
"Ach jak moc se pleteš má drahá Bel." Zašeptal jí do ucha.
"Nejenže vím co je láska, ale dokonce i miluju. A opět ses pletla, když jsi myslela, že ne tebe. Právě že jen a pouze tebe." Řekl a lehce jí políbil na rty.
Ta z toho byla značně vykolejená. Po chvíli už se neudržela a začal jeho polibek oplácet. Její hbitý jazyk vyrazil směrem k jeho a snažil se jej vydráždit k pohybu.
Anubis bohužel vůbec neměl ponětí, co to dělá.
Po chvíli se od sebe odtrhli a usmály se na sebe.
"Miluju tě, ale jestli si teď hodně nepohneme tak nás můj milý papá přerazí, protože už bude oběd." Řekl Anubis a Bela vytřeštila oči.
"Do prdele." Zašeptala a vyrazila z postele. Rychle zaběhla do koupelny, aby se trochu upravila a po chvíli už oba ruku v ruce vyrazili k jídelně.
Před jídelnou se ho chtěla pustit, ale on ji držel dál.
"On už o nás ví. Kdo si myslíš, že mi odemkl tvoje dveře?" zeptal se a vešel dovnitř.
Voldemort už seděl za stolem a jedl. Jakoby je ani neočekával. A skutečně. Jakmile vešli, zakuckal se a překvapeně se na ně díval.
"Opatrně mistře ať se nám neudusíte. Neměl by nás kdo vést." Řekla Bela napůl vážně napůl v žertu.
"Vy jste přišli?" zeptal se překvapeně.
"Neměli jsme?" zeptal se tentokrát Anubis.
"No neočekával jsem vás. Myslel jsem, že se budete chtít zabavit sami." Řekl s úšklebkem, kterému se při troše fantazie dalo říkat úsměv.
Ti dva zrudli jak raci a zamumlali něco ve smyslu, že nechtěli urazit.
Voldemort se sám pro sebe usmál a v klidu dál obědval.
I Anubis s Belou se posadili a naložili si na talíř.
Když byli asi v půlce oběda, rozrazili se dveře a dovnitř někdo vběhl.
"Co to má znamenat? Ty nevíš, že mě nemáš rušit u oběda Severusi?" zeptal se Voldemort mrazivě.
"Omlouvám se, mistře, ale je to naléhavé. Mám pro vás důležitou informaci." Dostal ze sebe Snape když poklekl před svým mistrem.
"Mluv a doufej, že ta informace je doopravdy tak důležitá jak si myslíš." Zasyčel Voldemort ledově.
"Jde o nového učitele obrany proti černé magii."
"Co je s ním?" zeptal se Voldemort značně překvapeně. Co ho mohlo sakra tolik vyděsit na jednom z mnoha bláznů, kteří přijali to místo.
"Je to váš starý známý, Pjotr Ivanovič Petrovsky." Řekl Voldemort a čekal na svůj ortel.
Voldemort nad ním stál s vytřeštěnýma očima a zíral před sebe.
"Jsi si jistý?" zašeptal.
"Ano mistře. Je to určitě on."
"Tak to bude ještě zajímavé. Anubisi dnes jdeš trénovat se mnou. Jestliže je v Bradavicích Pjotr tak to bude děs a hrůza." Zašeptal Voldemort
"Proč otče? Co je zač?" zeptal se Anubis. Vůbec netušil o kom je řeč.
"Patří mezi takzvané Vrahouny. To jsou ti nejlepší a zároveň nejhorší bystrozorové. Pjotr byl nejlepší z nich. Normální bystrozory by v boji měl zabít pouze v nejnutnějším případě, Vrahouni vraždí téměř pořád, ale přesto jsou na straně dobra. Mají mnohem tvrdší výcvik než klasičtí bystrozorové. Taky jsou mnohem podezíravější. Oni byli první, kteří se mi postavili po boku Fénixova řádu. Mnohem dřív než se za ně postavilo ministerstvo. Spadají podlého velmistra a poslouchají jen jeho. On sám se nezodpovídá nikomu. Kdykoliv může být vyměněn. Jsou elita mezi elitou. Pjotr byl jejich velmistrem a dlouho je vedl proti mně. Ročně vezmou maximálně 5 studentů, ale pouze jeden ten výcvik dokončí." Dokončil svůj monolog Voldemort.
"Hups." Řekl Anubis.
"To je ještě slabé slovo." Zašeptala Belatrix. "Nesmíš nastoupit do Bradavic." Řekla a otočila se k Anubisovi.
Ten se na ni zkoumavě zadíval. "A na to jsi jako přišla kde?" zeptal se jí.
"Anubisi ona má pravdu" pokud tam teď půjdeš tak tě to zničí." Přidal se na její stranu Voldemort.
"Už Brumbál se mě snažil udržet na jednom místě zavřeného, nechtějte, abych vás zradil, jako jsem to udělal s ním." Zasyčel na ně vztekle a odešel ze síně.
Bela chtěla vyrazit za ním, ale zadržela ji jedna ruka.
"Nech jej, musí si to promyslet." Řekl tiše Voldemort.
Bela přikývla a dívala se na místo, kde právě odcházel její milý a ona mu v tom nemohla zabránit. "Jestli tam nastoupí tak jsme v pytli" pomyslely si všichni v místnosti.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 AsašaŠ AsašaŠ | 17. června 2008 v 18:53 | Reagovat

Nečekané  vysvětlení proč je Bella taková jaká je. A musím přiznat, že nová postava vrahouna je přinejmenším zajímavá.  Čekám co s tím teď uděláš. Akorát Harrymu je pořád jenom 12 let.

2 Kate Kate | Web | 17. června 2008 v 23:44 | Reagovat

Tak to sem zvědavá jak se Anubis rozhodne.Už se moc těším na pokráčko

3 Berninka Berninka | Web | 18. června 2008 v 15:26 | Reagovat

trochu nečekané a nejvíce mě zaráží, že je Harrymu 12 let  a už se chová takhle dospěle

4 shadow shadow | Web | 18. června 2008 v 18:49 | Reagovat

hmm pěkně napsané vrahouni budou super snad Harryho Pjotr nezabije ale to je jedno vlastně není ale těch 12 let nemůže mu někdo dát nějakej lektvar na uspíšení růstu nebo tak něco no doufám že pěkně popíšeš první Harryho hodinu obrany teda pokud nastoupí do školy samozřejmě

5 Berninka Berninka | Web | 19. června 2008 v 19:07 | Reagovat

Ještě jedna věc. Tvé povídky se mi už dost dlouho líbí  a stejně tak i tvůj blog. Chtěla bch ti navrhnout spřátelení. Co ty na to?

Blowna a Berninka

6 Nefre Nefre | 20. června 2008 v 21:06 | Reagovat

Očekávám dálší vývoj. A upřímně nejvíc mě zajímá, zda půjde zpět do Bradavis. Předpokládám, že ano proč by tam jinak byla zmínka o vrahounech ? Nenech nás dlouho čekat na další kapitolu.

7 shadow shadow | Web | 24. června 2008 v 13:14 | Reagovat

tak něco prosím přidej jo

8 Mozkomor Mozkomor | 21. července 2008 v 13:24 | Reagovat

Je to zajímavé, mám jen jednu výtku. Proč si sakra použil tak debilníjméno, jako Vrahouni, moh si použís spoustu jinejch. Vrahoun zní hrozně dětinsky...

9 norbert31091 norbert31091 | E-mail | Web | 22. července 2008 v 23:05 | Reagovat

to Mozkomor:

Já vím ale bohužel mě nic lepšího nenapadlo. pokudby měl někdo lepší nápad tak si jej rád vyslechnu a pokud se mi některý zalíbí tak bych to změnil. Rád si vyslechnu vaše návrhy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama